Den -1 - pondělí 8.10.
Karel má vytaženou kuchyňskou i osobní váhu a zodpovědně váží každý kus výbavy na rybaření a neustále mě (Radku) přesvědčuje, že určitě ty kila nepřešvihnem. Vždyť si přece nemusím brát tolik triček a dvoje kraťasy by mi mohly stačit, neee? Šampon? Zbytečný, nepotřebuju!!! Důležitější je pilkrák a návnady! Tarponi čekaj!!!
Otázka je, zda vůbec odletíme, jelikož letenky z Londýna do Grenady má u sebe stále Jeník, který se dušoval, že URČITĚ zítra v 9:30 dorazí, abychom doladili on-line check-in. Jenže od té doby má vypnutý telefon. A kdo zná Honzíka chápe, že jsme už od 19hod v lihu a čekáme, co s námi bude! 
Já mu VĚŘÍM!!!
Den 0 - úterý 9.10.
Honzík dorazil a přes všechny možné komplikace jsme nakonec zůstali se Standou před PC obrazovkou, na které se odpočítával čas do otevření on-line check-in. Abychom si zkrátili chvíli, rovnou jsme si vybrali a zaplatili místenky pro let zpět. Honzova kreditní karta nám přišla jako vhodný nástroj a chvíli jsme se Standou přemýšleli, zda jí nevyužít i pro jiné nákupy a potěšit se tak před odletem ještě víc, ale nakonec jsme usoudili, že by to nebylo příliš přátelské a objednali opravdu jen sedadla.
Huráá! Máme palubní lístky, letenky, cestovní pojištění, dokonce i sbalené veškeré rybářské náčiní, děti odevzdané, práci dodělanou, tak jdem na panáka!
V 19 hod odjezd na letiště Ruzyně a pak už jen DOVOLENÁ! Pro někoho (Honzíka) pár hodin hrůzy - nesnáší létání a prý je to s ním opravdu zlé, tak jsme zvědaví, co nás s ním čeká. A pro někoho veget před 14 dny hrůzy na lodi (moje maličkost se dooost bojí)...
Tak páááá a ozvem se zpoza velké louže!
Radka
Den 1 - středa 10.10.
Terminál 2, V hlavních rolích: alternace Toma Hankse: Jan Kouba
Celé úterý jsme se vši poctivě připravovali a již od brzkých odpoledních hodin ladili hladinku alkoholu v krvi. To se nám poměrně obstojně dařilo…
V Praze sraz ve 20hod na letišti, vypitá 1,5 lahve Metaxy a před námi hooodně dlouhá cesta. Nálada dobrá, veselo, vtípky, trochu ostudy na Ruzyni, ale vše v mezích normy.
Problém nastal v momentě, kdy se Jeník Koubů bez našeho vědomí rozhodl, že by rád vydělal nějakou tu kačku a natočil pokračování velkolepého filmu Terminál. Vybral si pro to příhodné místo – letiště Gattwick v Londýně. Přípravu měl svědomitou, a tak po vystoupení z letadla na pasové kontrole hlásí: „Ty vole, já nemám pas!“ Všichni známe Honzíka, a tak jsme se jen pousmáli a dál směle pokračovali ve volné konverzaci postupujíc frontou ke kontrole. Jenže Jenda stále hledal a hledal a nenašel. Nechal ho v letadle! Po všelijakých peripetiích s imigračním celníkem, který se údajně byl v letadle podívat a tvrdil, že tam pas není, ho bez pasu propustili do Exitu a Honza tak mohl být s námi. Bohužel jeho pas však nikoliv. Měli jsme 10 hodin na to, ten pas NĚJAK najít.
Neustále dokola jsme volali imigrační, kde už nás měli plné zuby a k ránu už na mě paní do telefonu i křičela, že „Kouba ´s passport is definitelly not there!“, pořád jsme nevzdávali možnost probojovat se zpět do letadla a hledat ho osobně, avšak to bez sebemenšího úspěchu. Byla tu i varianta nahlásit, že v tom pasu je bomba, ale chtěli jsme přecijen točit Terminál 2 a ne Útěk z věznice Shawshanke! J
Ležíme na lavičkách, občas prohodíme nějaký vtípek na Honzovu adresu, resp. adresu té debilní malé papírové červené knížečky a stále doufáme, že se to ráno vyřeší, v rukouc držíc papír s telefonním číslem, kam máme v 9 ráno volat, že se nám znovu do letadla podívají při důkladnějším úklidu. Čas se hrozně vleče, jsme nervózní, zároveň se snažíme být nad věcí a věříme, že to pako s náma prostě poletí!!!
Je 8 hod ráno a jdeme na přepážku EasyJet. Konečně milá a vstřícná paní, která se snaží náš problém řešit. Bohužel ale neúspěšně. Přesto se nevzdáváme, sami znovu vytáčíme všechny možná čísla a pořád dokola zkoušíme to samé - najít jen ten pas. Nic víc teď po nikom nechceme… Ani ten alkohol už nám tolik nechutná!
Čas odletu se neúprosně blíží a my, zbytek výpravy, dáváme zavazadla k odbavení a ještě jdeme s Honzíkem na pivo a pomalu se srdceryvně loučíme. Musíme uznat, že to byla chvilka opravdu hodně dojemná a nikomu z nás nebylo ani trochu do smíchu. Byla to vysněná dovolená všech a všichni jsme se moc těšili, troufám si tvrdit, že Honza nejvíc! DOPRDELE!!!!!!
Ale my to nevzdáme a pořád věříme, že to vše dobře dopadne. Na cestě s pomocnou rukou (a hubou) je Anet, letí do Londýna a veze Honzovi občanku a věříme, že se vše vyřeší na ambasádě, Jenda si dá na otočku Londýn-Praha-Londýn a 14.10. by mohl sedět v dalším letadle mířícím do Grenady.
DRŽTE NÁM VŠICHNI PALCE, AŤ TO OPRAVDU VYJDE!!!!!! A ať už tu můžeme psát jen pozitivní, vtipné a pohodové zážitky…
Nicméně…..honorář za ten film si dělíme – to je jasná věc! Ať si Kouba hlavně nemyslí, že to všechno schramstne sám! J
Den 2 - čtvrtek 11.10.
Vznik závislosti na Rumpunch!
Včerejší vystoupení z letadla byl trochu šok. Vlhkost 80%, teplota cca 33st. Ale náádhera. Všechno tu krásně voní, je to tak trochu jiný svět.
V přístavu nás přivítal kapitán a po vysvětlení, PROČ nás je jen 7 zahlásil, že TO tu za těch 12 let ještě opravdu nezažil. Obávám se, že toho, co zažije v příštích 2 týdnech, ještě nezažil víc! 
Vyjadřovat se k místnímu pití Rumpunch, který jsme ochutnávali večer v baru a ke stavu, k jakému jsme díky tomu došli, se raději nebudu a taktně ho přejdu.
Teď je čtvrtek ráno, připravujeme si snídaňku a těšíme se na vyplutí. Kupodivu se těším i já, protože po včerejšku NEBUDU PRVNÍ, kdo tu bude krmit rybičky přes palubu! Dnes má pěkně foukat, tak prý dorazíme co nejdál a pak už si jen budeme užívat ostrůvků a té nádhery, co je tu všude kolem...
Před vyplutím však ještě sedáme do člunu a jedeme doplnit zásoby rumu. Bez Rumpunche už nemůžeme být. Rum tu prodávají ve velkých plastových kanistrech, což se nám zdá jako naprosto optimální balení. Kupujeme jeden 50% a 2 normální - 70% kanistry. K tomu jakejkoliv džus - vlastně jsme pochopili, že ať se rum smíchá s čímkoliv, tak je to Rumpunch! Ono i u nás v Čechách se teď dá dobře sehnat Rumpanč, tak si s námi můžete na dálku připít!
Bacha ale, abyste nedopadli jako Jirka, jehož brýle se na dně Mariny opravdu nenašly. A brýle bez brýlí se těžko hledají... zkoušel to Míra i Marťa, ale bez výsledku, a tak je Jirka malinko slepý. Tak trochu posmutnělým tónem říká: " Tak to nevadí, já je zas až tak nepotřebuju, akorát jsem myslel, že si to víc užiju!" Nakonec jsme vymysleli řešení - všechno si fotí s maximálním zoomem a prohlíží si krajinu ve foťáku!
VYPLOUVÁME! Jen málokdo z nás si zahrál na hrdinu a nevzal si protiblicí prášek. Asi funguje, protože zvrací stále jen ti, kteří mají kocovinu! Je to nádhera - kocháme se přírodou a užíváme si Atlantiku. Chvilku před doplutím na místo určení - ostrov Carriacou - se nám podařilo chytit první úlovek - Baracudu. Chytil jí kapitán Honza, když už navíjel prut. Kája jí pak štěstím bez sebe nafiletoval a od té chvíle je ještě víc nadrženej na rybaření. Zítra vstanou brzy a vyrazí, ať máme pořádnej oběd!
Večer jsme zakotvili na moři asi 0,5km od ostrova, popíjeli Rumpunch a asi ve 22hod to všichni zalomili. Houpe to houpe a spinká se krásně. Překvapilo mě, že nám to nikomu vůbec nevadí!!
Den 3 - pátek 12.10.
Ráno nemůžeme dospat. Časový posun asi ještě dělá své. Navíc je tu od 5 od rána světlo, což ještě více nutí vylézt z postele. Ve 4:30 mě budí SMS od Honzíka. Definitivně je jasné, že nedorazí. 
Pas bude mít prý nejdříve v úterý a to už nemá smysl. Moc nás to mrzí...
Vstáváme před 6 ranní, první cesta většiny vede do moře. Je to nádhera - moře teploučké, pod námi korály. Karel s Honzou balí pruty a jedou lovit. Míra s Martinem nasazují brýle a jdou zkoumat poklady dna.
Dnes bychom měli jen přejet na druhou stranu ostrova a užívat si místní rezervaci, laguny apod. Moc se těšíme!
Přijeli jsme na snad až odporně kýčovitou bílou pláž - co vám budem povídat: hlava na hlavě, všude bordel, bahno, špinavý moře...prostě hnus! Prozkoumali jsme ostrov, koupali se, zahráli si americký fotbal s kokosovým ořechem, trochu taky zmokli, ale všechno byla paráda!!
Po vyniikajícím obídku, šlofíčku a relaxíčku sedáme na Dingy (motorový člun) a jedeme se k útesům potápět a šnorchlovat. Potřebujeme ulovit ještě nějaké langusty, abychom měli všichni dost. Máme hlavy pod vodou, kocháme se rybičkama a když je zvednem, zjišťujeme, že máme krapet problém. Okolo nás totálně černo a ženou se na nás TORNÁDA!!! Nemůžeme najít Míru, čekáme, hledáme a víme, že musíme PRYČ. Tak co, ujedeme tomu, nebo ne??? Držte nám palce!!!!!!
METEOKOUTEK:
Pořád jsme řešili Honzíka a měli z toho pekelnou depresi. Netušili jsme, že s námi bude soucítit i počasí a vznikne z toho jedna veliká tropická deprese nad Atlantikem U93T, která se buďto zformuje do hurikánu a nebo ne. První den nás kapitán Honza této informace ušetřil, ale druhý už musel s pravdou ven, když se stále rozhlížel kolem sebe, střídavě sledujíc radar a nebe.
Ale hurá, tropická deprese se rozhodla, že z toho hurikán nebude. Raději na nás nastražila rovnou Tornáda. To byl pěknej fofr – jak už jsme popisovali, museli jsme tomu rychle utéct. To se nám samozřejmě povedlo, vrátili jsme se před ostrov Cariacou, kde jsme kotvili již na včerejšek a tornáda jsme nechali za sebou. Bohužel jsme ale vjeli prozměnu do tropické bouře Raffael. Usoudili jsme, že když už má bouře jméno, tak asi nebude jen tak ledajaká. Tudíž naše noc byla opravdu velmi divoká, houpalo to tak, že jsme kolikrát byli i kus nad postelí, celou noc jsme museli vyvažovat, a tak jsme se moc nevyspali, všechno máme mokrý, protože takový slejvák tu prý dlouho nebyl, ale vše jsme krásně přežili a ráno čekáme na další předpovědi. Zažili jsme tedy depresi, tornádo, bouři….myslím, že nás už tu vůbec nic nemůže překvapit!
Den 4 - sobota 13.10.
ŠNORCHLOVÁNÍ
Včera večer před spaním Míra s Marťou jdou ještě za tmy prozkoumat znovu krásy dna a přichází s informací, že si připravili bojovku na ráno. Dle jejich náznaků jsme pochopili, že se jedná o žraloka, ale víc jsme z nich nedostali. Jelikož to opravdu houpalo hooodně moc, byli jsme ráno všichni opět po 5. Hodině na nohou. Vajíčka, čajíček, kávička a Míra s Marťou už spěchají, aby nám předvedli svého kamaráda. Berou s sebou i Karla s prutem, aby měli podporu.
Po chvilce přirážejí zpět k lodi, za Dingym táhnou obrovskou klec a v ní opravdu je. ŽRALOK! Ráno se Míra nechal slyšet, že má určitě 2 metry. Tak to zrovna neměl, čítal cca 40cm, ale i tak většina z nás držela žraloka v ruce poprvé.. Chvíli kluci přemýšleli, že když už na něj někdo tu klec nastražil a on se chytil, tak že bychom ho sežrali, ale pak jsme s Péťou vyhrály, když jsme je překecaly, ať ho pustí. Nejen žralok byl šťastný J Svůj vděk dal náležitě najevo, když pomáhal Martinovi pod vodou hledat ztracené tričko kapitána Honzy. Plaval si kolem něj a pořád ho sledoval…
Po chvíli vyrážíme zase kousek dál. Počasí né úplně idylické, ale oproti včerejšku pohodička. Docela to fouká a během chviličky přijíždíme k ostrůvku Sandy Island. Ostrov má cca 400m na délku a 20m na šířku. Malinký, ale pěkný. Bereme brýle, šnorchly a jdeme zase poznávat krásy dna. Je to naprostá paráda! I neznabozi (neznamořci) jako jsem já, Karel, Standa aspol.si to maximálně užíváme. Korálové útesy, spousta nádherných rybiček, já osobně třeba potkala několik Doris, hejno tuňáků, kterých jsem se ptala, kde je v Sydney opera (kdo nezná Nema, ať čte bez přemýšlení dál) a byla to fakt paráda. Také jsme se všichni pomazlili s velikou želvou a odpoledne Míra s Péťou, která se ještě dnes ráno bála rybiček, potkávají pod vodou dalšího žraloka. Zážitků je tu zpod vody mnoho.
Lehký obídek na lodi, kapitán Honza nejen dobře vaří, ale dnes nás dostal, když vyšvihnul super buchtu z čerstvě nastrouhaného kokosu. Máme boule za ušima a myslím, že si to tu nejde užívat víc!
Odpolko pohodička, šnorchlování, plavání, válení se na bílém písku, vinný stříček na lodi a já chvilkama zjišťuji, že se snad až NUDÍM, jaká je to tu pohoda! J Večer bychom měli popojet zase o kousíček dál a vydat se do města do báru – nám už zásoby rumu docházejí, tak budeme muset doplnit.
Zítra už by mělo být zas o kus lepší počasí, tak snad už máme všechny bouře a jiné dobrodružství za sebou!
Den 5 - neděle 14.10.
Tak včera jsme nakonec do baru nedorazili, zůstali jsme v klídečku na lodi, popíjeli a kecali a Míra s Marťou si dali noční ponor. Byli velmi úspěšní, vytáhli dvě obrovské langusty - 2 a 2,5kg. To bude dnes panečku obídek!
Zato dnešní deník doplňuji se zpožděním, jelikož další večer už jsme do baru zavítali. A ne do jednoho, ale o tom později...
V neděli ráno jsme přejeli od Sandy beach kousíček k přístavu ostrova Carriacou. Šli jsme se projít do městečka, nikde ani živáčka. Procházíme se prázdnými uličkami kol zavřených krámků a kocháme se pro nás úplně jiným světem. Po chvilce procházíme okolo kostela a chápeme, kde všichni jsou. No jo, je neděle... Cestou nás zastavuje asi 5 aut a všichni nabízí, že nás provezou a provedou po ostrově. Odmítáme, jen čekáme, až nás kapitán Honza oddeklaruje, abychom mohli opustit Grenadu a plout dál na Grenadiny. Zajdem do místního baru na pivko, kde si nás s velkou fascinací prohlíží místní černoši. Hlavně Peťa a já jsme pro ně asi hodně nezvyklým objektem. Ještě se zastavíme v jediném otevřeném krámečku, abychom doplnili zásoby důležitého rumu a méně podstatné vody a frčíme zas dál.
Přejeli jsme jen kousíček a za útesem se objevila krásná plážička. Zakotvíme, Honza se vrhne na langusty a my máme osobní volno. Skáčeme do vody a BRRR - ono je to tady studenější. Sakra, to se na to můžu vykašlat. Z 29,5 stupně se voda ochladila na 29. To je nehoráznost! Pláž má zase jinou barvu, tentokrát je to jemňounký píseček s šedým nádechem. I v tomhle je tu hroznej bordel. Co pláž, to jiná barva. Kdo to má ksakru sledovat??
Míra - jak jinak - zkoumá dno, Marťa s Jirkou šnorchlují, Karel filetuje Baracudku, kterou KONEČNĚ ulovil cestou sem a já se Standou jsme se rozhodli jít prozkoumat ostrov. Vyšlápli jsme až úplně nahoru, cestu nám zjednodušilo koryto od vody. Nahoře se nám naskytl nádherný výhled. Kocháme se a zjišťujeme, že seshora je Lady Blue ještě krásnější, než z bezprostřední blízkosti. Po chvilce se všichni sejdeme na pláži a sdělujeme si poznatky. Každý z nás potkal jinou indicii podle které poznal, že jsme na ŽELVÍ PLÁŽI. Plaveme si ve vodě a ozývají se dotazy typu: "Už bude oběd, ksakru?" Většího vegetu snad ani být nemůže!
Vlastně může. Protože vylézt z vody a přijít k připraveném stolu, kde leží dvě obří uvařené langusty, k tomu zeleninový salátek, sednout a ŽRÁT (pardon, jíst se fakt nedalo napsat) - těžko si představit něco víc. Co vám máme povídat, langusty už nám lezou i ušima, je to vopruz. S láskou vzpomínáme na topinky s česnekem, šunku z konzervy a další běžné pokrmy všedního života. A hlavně jíst NORMÁLNÍM PŘÍBOREM - jsme přeci lidi, ne?
Po obídku opět osobní volno s konkrétní zábavou - Míra pod vodou, Marťa učí Jirku a Standu potápět s automatikou a já povinně s Karlem odjíždím na Dingym a snažíme se chytit další rybu. Jedna Baracudka k večeři pro všechny je málo. Nic, neberou, potvory! Naštěstí Míra po chvilce přináší sépii a za další chvilku s Karlem a s Honzou chytí chobotničku. No jo, to bude dokonalá Paella k večeři, plánujeme...
Odjezd, chvilku jedem i na plachty a musím podotknout, že jsme všichni naprosto v pohodě a nikomu není ani náznakem špatně! Přijíždíme k pirátskému ostrovu Union Island. Hodíme se do gala, sedáme na Dingyho a razíme do města. Honza nás dovedl do místního baru. Nechceme nic pro Helmuty a Helgy - chceme poznat, jak se baví místňáci. A Honza nám plní, co nám na očích vidí, tak ani toto pro něj není problém. Po chvilce stojíme na terásce asi tak 20 let rozestavěného baráku, kde není nic, jen pult a dvě obří reprobedny, ze kterých neskutečně řve muzika. Kluci si dávají pivo, my s Péťou jdeme hrdinně do Rumpunche. Někdo z nás ochutnává i jiné plodiny ostrova a všichni začínáme být spokojení, šťastní a hoodně veselí! V dalším baru už jedeme v Rumpunchi všichni a pak už raději na dvě várky přejíždíme na ostrůvek, který si místní barman vybudoval úplně sám z mušlí a postavil si na něm bar. Proč takového pracanta nepodpořit? Dali jsme si dalších několik Rumpunchů, zatančili si na stole, dala jsem si valčík s dredatým barmanem, pokecali a zas o kus šťastnější jeli zpátky na loď. Tady už jsme tomu moc nedali a všichni padli za vlast. A tak asi buďte rádi, že jsem včera psaní deníku vzdala a píšu ho až dnes, za střízliva, přijemně houpaná Ladynkou a natěšená na další akci a dobrodružství!
Ostrůvek s barem vybudovaný z mušlí
Den 6 - pondělí 15.10.
Dnes jsme všichni po včerejší zkušenosti s místními bary vstávali krapet později. Honza jel hned po ránu do města - zadeklarovat nás a taky nechat naplnit lahve, aby Míra s Marťou mohli dál lovit ty úžasný mňamky z mořského dna. Postupně jsme se na ostrov do městečka přesunuli všichni. Dnes je to tu úplně jiné, než včera - všude je vidět více lidí, krámky jsou otevřené, ale to je vše, co se změnilo. Máme pocit, že někteří černoši stojí pořád na tom samým místě, co včera.. Rychlý pohyb se tu opravdu nevidí. Ale vstřícnost a přátelskost domorodců je neskutečná. Sedíme v baru a debatujem o tom, jak jsme my Češi fakt asi nejprotivnější národ na světě...
Do města jsme se vydali taky shopovat. Kája s Honzou mají v plánu koupit nějaké nové návnady, ale obchůdek je bohužel zavřený. Nějak přeci tu touhu po nakupování uspokojit musíme, nee? Tak nějakej ten doláč padne zase za místní dobroty a různé plodiny... 
Po procházce městečkem se vracíme na loď, dáme si vařit chobotničku a sépii, abychom si konečně udělali k obědu tu slíbenou Paellu.
Zvedáme kotvy a razíme zase dál. Cílem je přírodní rezervace Tobago keys. Je to souostroví z malinkých, o to však krásnějších ostrůvků. Honza nás proveze na Ladynce pěkně dokola a my se jen válíme na palubě a kocháme se. Po obídku jedem na Dingym prozkoumat nejbližší ostrůvek. Přivítá nás zas ten trapnej jemnej bílej písek, ale raději bereme pantofle, protože tu všude rostou kaktusy a agave. Procházíme se a seznamujeme se s místním obyvatelstvem: želvami, leguány, poustevníčky, spousty ptáků - je to paráda. Po průzkumu ostrůvku zasloužené koupání. Míra je dost nasranej, protože jsme v rezervaci a nesmí se tu nic lovit. Jak by se to ksakru dalo ochcat? No asi nijak... Tak sice je to tu pěkný, ale už abychom prý byli pryč! Tohle je houby dobrodružství...
Odpo jsme nestihli šnorchlovat, ale moc se těšíme na ráno, protože tu jsou prý rejnoci, želvy a spousta dalších krás. Večer příjemné posezení, rumpunch je už samozřejmostí a domluvili jsme plán, že se zítra přesuneme jen kousíček k jinému ostrovu a další den pak přejedeme až na St. Vincent, kde bychom si užili více zážitků na pevnině.
Pořád dokola řešíme, jaká je škoda, že tu s námi není to pako Honzík. Moc se nám stýská! 
Tak Ti, Honzíku, alespoň posíláme pozdrav!
AHOOOJ
Den 7 - úterý 16.10.
Po probuzení jdeme na palubu na snídani a tam už čeká vykoupaný Míra, který si dnes přivstal. V ruce má foťák a všem nám nadšeně ukazuje vše, co nafotil při ranním šnorchlování. Rejnoci, želvy, hvězdice...nádhera. Má teda cenu, abychom do toho akvárka taky lezli? Vše podstatné už jsme vlastně viděli! Dáme si raději snídani, šnorchlování určitě počká. Při snídani sledujeme posádku vedlejšího katamaránu s nápisem Fitness. Troufám si ale tvrdit, že většina z posádky ani neví, co to Fitness znamená.. po jednom žuchají do vody a plaší nám rybičky. Další důvod k tomu ještě chvilku s ponorem počkat...
Po dobré snídani přecijen i zbytek naší posádky skáče do vody a kochá se krásami. Hned pod lodí je několik rejnoků, každý má u sebe svoji chůvičku rybičku, která se o něj stará. Plaveme s želvami, užíváme si všemožně barevných hvězdic - je to fakt paráda.
I přesto, že Míru dost bolí ucho a očividně hodně trpí, tak už je v téhle rezervaci hodně nervózní a chce pryč. Nemoct lovit je pro něj tak frustrující, že i kdyby tu bylo sebelíp, tak prostě MUSÍME PRYČ! Přejíždíme jen kousíček k nádhernému ostrůvku Tabac, kde se točilo i několik scén Pirátů z Karibiku. Cestou se snažím pochytat nějaká moudra a ptám se Káji a Míry, kolika let se tak dožívá průměrná ryba. Odpovědi byly stručné a jasné - Míra: "Než potká mě s harpunou" , Karel.: "To je v řádech let". Zas o kus moudřejší se těším, až nějakou tu řádně starou rybu bez šípu v hrudi pod vodou potkám..
Na ostrově rozchod, každý má osobní volno. Procházíme se po krásném bílém písku,objímáme šikmé palmy, konáme všechny důležité potřeby a vězte, že snad není jiného wc, na kterém by to Karel zmáknul i bez časopisu! Koneckonců kapitán Jack Sparrow tady určitě taky časák neměl...
K obídku jsme měli fazole, protože dary moře prostě nebyly. Ale i fazole byly výtečný (i JÁ je jedla). Lehce uklimbáni jídlem, vínem i jinými dary ostrova se všichni poflakujem, spíme na palubě, v podpalubí, v moři...zkrátka kdo chce co chce.
Odpolko přejíždíme zas o kousíček dál k ostrovu Canouan, což je tak trochu ostrov Donalda Trumpa. Cestou sledujeme, jak si tu buduje soukromé letiště, aby sem mohl létat a zároveň přijímat hosty a turisty ve svém luxusním resortu, který je přes kopec od letiště. My musíme opět doplnit zásoby rumu a toužíme po nějaké zelenině a ovoci. Městečko na první pohled klidné, vystupujeme u resortu pro turisty, což tu vlastně vidíme poprvé. Jdeme poměrně klidnou ulicí, projdeme krámky, pokoupíme vše, co je třeba a jdem se odměnit do místního baříčku. Sledujeme život, děti, ale kupodivu i nějaké lidi v různých pracovních uniformách. Pohled dosud velmi neobvyklý... Když se vracíme z baru k lodi, tak najednou město rapidně ožívá. Stmívá se.... To je asi ten hlavní důvod, proč jsme doposud viděli tak půlku obyvatel. Většina z nich vylézá až po západu Slunce. Už se nemůžeme dočkat St.Vincentu, kde poznáme ten pravý noční život...
Večer si pochutnáme na zeleninovém salátku, pijeme asi 4. kýbl Rumpunche, Míra spinká (s tím uchem je to zlé ), Kája s Honzou se snaží ulovit rybu a Honza po 12 letech žití v Karibiku pochopil, že je to jednodušší chytat rovnou do kýblu, než s prutem. Určitě je moc rád, že jsme sem konečně my přijeli a poradili mu, jak na to...
Letí pozdravy z Lady Blue
Den 8 - středa 17.10.
Dnes ráno jsme měli velmi ojedinělý, ale o to romantičtější budíček – 6:00 Honza nastartoval motor lodi. Vyrážíme směr St. Vincent. Většina z nás bleskurychle vyskakuje z postelí natěšeni na prozatím nejdelší plavbu mezi ostrovy doposud. Plachtíme, Marťa zkouší řídit loď a je to naprostá pohodička. Jirka ráno také bleskurychle vyskočil, ale z lavice venku, na které s Martinem spinkají se přesunul dolů do kajuty a vstal až těsně před doplutím.
PŘIPLOUVÁME KE ČLENITÉMU OSTROVU ST. VINCENT
Cestou opět probíhají zoufalé pokusy o chycení nějakého tvora s ploutví, ale jediný úspěch, kterého se dočkáváme je chycení velikého palmového listu a 2x vzájemné zaklesnutí Kájovýho a Honzovýho prutu. Takže prd. Po doplutí si tedy poníženě kupujeme tuňáka od místních rybářů… Taky ostatní černochy přijíždějící k lodi s vidinou výdělku neodmítáme a kupujeme od nich nějaké korálky a později i místní ovoce: mango, papayu, passion fruit, kokosy, mandarinky…raději bychom si to někde ukradli, ale zatím jsme na nic moc nenarazili! L
Vyrazili jsme na procházku k vodopádům, cestou potkali místního frajera Juliana, který se nám chlubí čerstvě uloveným leguánem. Nafotili jsme si ho, ale jeho nabídku prodeje za účelem sežrání jsme odmítli. Máme trochu problém se Juliana zbavit – pořád se s něčím vnucuje, ale i to jsme po chvilce zmákli.
JULIAN S LEGUÁNEM
Přicházíme k vodopádům, čekajíc malinko víc, ale i tak je to nádhera. Krásná zahrada plná květů, altánek k posezení a řičící vodopád, pod kterým je jezírko, ve kterém se koupeme. Konečně voda, která alespoň trochu osvěží – je děsně ledová – má asi 26 stupňů! J Pivko, koupačka, nákup nějakých náušniček tvořených místníma černýma rukama a jdem zase zpět na loď, abychom mohli jít vyhlížet Bread car, které tu pravidelně v 17 hodin rozváží chleba.
ULICE VE WALLILABOU
Jelikož jsme v zátoce, kde se natáčeli Piráti z Karibiku, tak nesmí chybět prohlídka kulis a míst, kde se procházel kapitán Jack Sparrow a celý den zakončujeme u Jaroslava v baříčku, kde si ogrilujeme koupeného tuňáčka, nějaká kuřecí křidýlka, k tomu salátek, rýži a většina z nás poprové ochutnává chlebovník. Všichni se shodujeme, že nic moc… taková hmota bez chuti. Ale s Honzovou salsou z česneku a olivového oleje je to vlastně ňaminka!
BRÁNA, VE KTERÉ VISELI OBĚŠENCI V PIRÁTECH Z KARIBIKU
Ještě k Jaroslavovi. Je to místní borec, o kterém se v průběhu večera při pití vynikajícího Rumpunche dozvídám spoustu zajímavostí. Na místní poměry hodně znalý a sečtělý pán, který např. zná Václava Havla, ví spoustu věcí nejen o Evropě, ale i o ČR a miluje cizince, fascinují ho cizí jazyky a jeho snem je otevřít si tu jazykovou školu a učit lidi znát jiné lidi. Nejen jejich jazyk, ale i myšlení, spojit kulturu, psychologii… Má můj obdiv pro jeho nadšení, ale nezmůžu se na víc, než říct: GOOD LUCK.
PARTY U JAROSLAVA (TONYHO)
Příjemně unavení po několika hodně poctivých Rumpunchích namíchaných Jaroslavem (tu přezdívku dostal kdysi od našeho kapitána Honzy, když spolu pár dní v kuse pařili a už mu zůstala a táhne se s ním napříč všemi navštěvujícími národy, jinak je jeho jméno TONY) odjíždíme na Lady Blue a jdeme spinkat – zítra nás čeká náročný den!
P.S.: fotky už nezvládnu, jsem kantáre, ale doplním J R.
Den 9 - čtvrtek 18.10.
Dnes ráno opět stylový budíček – nastartování motoru lodi za účelem dobití akumulátoru. Ovšem začínají to tu být trochu galeje, protože hodiny ukazují teprve 5:00. I přesto všichni vylézáme, naházíme do sebe k snídani co je zrovna po ruce a jdeme si nahoru na palubu vyzvednout oblečení, které se nám suší, abychom v něm mohli vyrazit. Ale ouha, něco je špatně: všechno je total durch, protože celou noc ukrutně leje. A co hůř – má tak být celý den. Chvilku váháme, zda se na výlet nevyprdneme a nezajedeme raději do hlavního města St.Vincentu Kingstown, ale v 6:00 už sedíme v objednané limuzíně mířící směr sopka Soufriére (1234 m n. m.). Drožka je to vskutku luxusní – takový výhled na panoramata by se nám z jiného vozu těžko poštěstil! Škoda jen, že ne všichni jsme dbali na dostatečnou výbavu a nemáme plavecké brýle, abychom v tom lijáku něco viděli… Ale Marťa – ten je vždy připraven! 
Po cca hodině velmi adrenalinové jízdy vylézáme u černé sopečné pláže, nad kterou je vysoká hora. Její vrchol ale nevidíme – je v mracích a navíc kvůli provazům vody nemůžeme zvednout hlavu. Ale nevadí – za chvilku se to určitě roztrhá. Přicházíme k začátku koryta vymletého od vody a otevírají se nám neskutečné scenérie skal a deštného tropického pralesa. Pravda – ten nám dokonale ukázal, že se takto nejmenuje zbůhdarma. Hlavně to DEŠTNÝ nám dal dnes dostatečně sežrat!
Po cca 1,5 hodině cesty se ocitáme u cedule Half way point (půlka cesty, pozn. překladatele), kde máme pocit, že slabší články nám odpadnou. Standa byl totiž včera večer velkej machr a pořád se kasal, že když teď chodí na ten H.E.A.T., tak tohle dá levou zadní a na dobrou noc si dal loka z lahve 84,5% rumu. Trošku to s ním zamávalo a k dnešnímu pohodlí mu to moc nepřidalo. Má nízký tlak, motá se mu hlava a dělá hérečku… Ale po chvilce se i on vzpamatovává a můžeme pokračovat dál totálně zarostlou úzkou kluzkou pěšinkou.
Držíme se lijánů, občas někomu podjede noha a zahučí kolenem do bahna, sem tam nějaký šrám od ostřejší trávy a klacíků, ale je to nádhera. Ve 2/3 cesty je už více členům výpravy ouvej a shodujeme se, že ty vzkazy, co jsme četli v památníčcích včera u Jaroslava o tom, že ta cesta na sopku je Hardcore a že to hraničí se sadomasochismem, nejsou až tak daleko od věci. Většina z nás ale stále s úsměvem na tváři pokračuje hrdinně dál… Kocháme se výhledem na plantáže a snažíme se co nejvíce zhluboka dýchat a vnímat tak vůni místní plodiny. Plantážiček je tu opravdu velká spousta - to musí být dřiny pro spoustu černochů! Také jich několik potkáváme cestou do práce, či z práce, zásadně s jointem v hubě!
Přicházíme na vrchol. Totálně zdrápaní, mokří, do toho i trochu zmrzlí, protože na vrcholu už není tak hustý a vysoký porost a dost to tu fičí. Naskýtá se nám nádherný výhled DO NIKAM. Naštěstí s sebou máme kapitána Honzu (který s námi původně nechtěl jít, ale nedalo nám moc práce ho ukecat), jež nám ukazuje, že TÍMHLE SMĚREM je teda ten kráter sopky! Všude je mlha a mrak, ale protože opravdu hodně fičí, na chvilku se nám přecijen poštěstí a ten pohled dolů do stále činné sopky si řádně vychutnáváme.
Dáme sváču a pokec s černochem, který nás sem dovezl a statečně to vyšlápl s námi. Povídá, že je tu poprvé a zaručeně naposled!
Začíná zase strašně lejt, to tu dlouho nebylo. Kdo má, navlíkne se do nepromokavé bundy a někdo má takový luxus, že si s sebou nese deštníček. Ovšem v tom větru svoji funkci neplní úplně zcela.
I cestou zpět si užíváme krásných scenérií z výšky, však jsme to nahoru téměř vyběhli, tak si to musíme vychutnat teď cestou dolů. To už bude pohodička, říkáme si…
Ovšem opak byl pravdou. Teprve teď začíná ten správný sadomasochismus plný pádů do bahna, rozřezaných prstů od liján, kterých se křečovitě držíme, abychom nezahučeli ze srázu dolů a ti nejškodolibější z nás čekají s foťákem, aby si mohli vyfotit toho před sebou, jak padá na prdel a klouže se po bahně dolů. Pár držtiček bylo opravdu epesních, moc jsme se pobavili, ale po chvilce už opravdu skučíme a myslíme na vojáky ve Vietnamu a zpětně jim rozumíme, že opravdu sucho v botech muselo být nade vše. U bot bych se raději chvilku pozastavila a vzdala takto veřejně hold Pétě a Mírovi, kteří celou tuhle štreku ušlápli v Crocsech. My jsme měli velké problémy v teniskách a ve finále skučíme víc než oni, protože jít v mokrých ponožkách a teniskách je asi horší, než jít v klouzavých crocsech. I přesto ale mají náš obdiv už jen za tu odvahu!
I náš černý kamarád, který nás doprovází toho má očividně plné kecky Converse, ale snaží se to na sobě nedat znát a ještě si střihne bojovku a seběhne ze srázu pro kokosy a chlebovník (Breadfruit). Jde se dál. Dál se padá, směje se ostatním a až na to, že chodidla ukrutně trpí, je to NÁDHERA. Přicházíme zpět na pláž, omyjeme boty, totálně zabahněné nohy, ruce, prdele a někdo možná i vlasy (Standa padal nejvíc ) a nasedáme zase do naší epesní limuzíny a přejíždíme jen kousíček do místního baru na pivo. Chutná skvěle, každý do sebe nalije dvě a jedeme dál. Další štace – Vodopády Dark View falls. S obavami se ptáme Honzy, jak daleko budeme muset jít od auta, protože jsme přecijen zhejčkaný Čecháčci a v total mokrých hadrech, s rozmočenýma nohama a mokrýma botama se nám už moc daleko nechce. Kapitán nás uklidňuje, že je to jen kousíček – cca 100m. První vodopád – krása, nádhera, příjemná voda. K druhému je to prý také 100m, ale Honza se omluví, že tam už s námi nepůjde – viděl ho už mockrát. Ano, 100m to je, ale srázem ze skály dolů. My se tam musíme dostat po vysokých betonových schodech a zbytek dobrodit řekou. Jako bychom se dnes nenaklouzali už dost. Ale cíl opravdu stojí za to! Nádherná lagunka pod vysokou skálou, srčící vodopád jako masáž a epesně osvěžující voda a koupel.
Cestou zpět ještě fotíme myšičku pro Tadeáška – Táďo, jezdí s námi všude a má se moc dobře!
Opět nasedáme do taxiku, opět začne strašně lejt a opět jsme promočení až na kost a začíná nám být dost kosa. Básníme si o grogu z místního 70% rumu, ale nakonec se usneseme, že hned jak dorazíme na Lady Blue, uvaříme si svařák! Svařák v karibiku – to má taky grády, ne?
Přijíždíme do naší zátoky Jacka Sparrowa, zdáli už na nás volá Jaroslav. Joo, Rumpunch bychom si dali, ale je nám fakt šílená kosa. Takže se jdem ospršit a převléknout, Honza vyšvihne během 15 minut super oběd/večeři, po které se jen zapráší a teď je cca 18hod a já tu sedím sama a všichni jsou úplně tuhý! Snad brzy vstanou, protože Jaroslav už je natěšený, má na sobě dres Jardy Jágra a mává na mě lahví Rumpunche. Tak VSTÁVAT, SAKRAAA!!!
Den 10 - pátek 19.10.
Ráno už byl budíček v rozumnější hodinu, cca v 7:00 hod – nás probouzí příjemný telefonát od uvědomělého Tadeáška, zbytek vstává samovolně díky vůni míchaných vajíček. Dnes náš čeká výlet do hlavního města St. Vincentu Kingstown. Dohoda byla, že v 8:00 už budeme čekat na busík, jenže to bychom se museli vypravovat bez Míry. Všichni už sedíme v Dingy, Míra COSI hledá a balí si batůžek. Nevadí, času dost! J
Na busík čekáme hodnou chvíli, projíždí jich kolem několik, ale všechny jsou plný. Jsou to autíčka, do kterých by se za normálních podmínek vešlo cca 8 lidí, ale poté, co nastupujeme do jednoho z nich zjišťujeme, že jeho kapacita je ve skutečnosti o dost větší. Je nás v tom vozítku cca 17. Jízda je to opravdu vzrušující a plná zážitků. Sedím namáčknutá mezi místním namakaným chalanem a sympatickou maminou, která má v náručí asi tak 3 týdenní miminko. Takhle malého černouška ještě nikdo z nás neviděl – vypadá jako panenka! Oni i černoši nás si hodně důkladně prohlížejí – buďto nejsou zvyklí na pohled na větší počet bělochů a nebo ještě neviděli tolik exotů pohromadě! J
Přijíždíme do Kingstownu a jdeme na prohlídku nejstarší botanické zahrady v celém Karibiku. Ujmul se nás velmi rozkošný a sladký botanický profesor Harold, který nám ke každé kytičce popisuje dojemný příběh jejího vzniku, průběhu i zániku. Občas nás spláchne déšť, ukryjeme se buďto do baříčku s pivem a nebo k papouchům. Pomazlíme se a po chvíli zase pokračujeme dál procházkou po zahradě…
Pak nás Honza dovede k místu, ze kterého odjíždějí busíky, opouští nás a vrací se na loď. Máme domluvu, že nejpozději v 15hod musíme zvednout kotvy a vyplout dál, abychom za světla dopluli k ostrovu Bequia. Jdeme se projít po městě, prohlížíme místní trhy – rybářské, trhy se zeleninou a obdivujeme všechny manuálně pracující jedince na ulici. Moc jich není – většina jen sedí před krámky a nabízejí svoje zboží, ale rozhodně se nepředřou. Užijeme si i kousek historického centra města, což vlastně představuje jeden kostel.
Po chvíli se rozdělujeme, Míra, Péťa, Marťa a Jirka zalézají do klimatizovaného krámku se zmrzlinou a pochutnávají si, Standa, Kája a já jdeme na prohlídku kostela a pokračujeme dál zpět k trhům, kde se bavíme nakupováním ovoce a zeleniny pro celou posádku. Pak už nastává čas shánět se po busíku, kterým bychom se dostali zpět do vesničky Wallilabou, ve které kotví naše Lady Blue. Ujme se nás černoch, kterému stačí jen říct, že chceme do Wallilabou a on nám vyrve krabici se zeleninou z rukou a běží s ní do nejbližšího busíku. Chvilku váháme, jestli nám jí nechce sebrat a voláme na něj, ať to kouká vrátit, že se chceme v klidu najíst a pak teprve jet, ale pro něho je všechno All right! Ve finále nám všem objedná i jídlo a postará se o nás jak o vlastní. Žereme si polévku Callaloo a v busíku čeká asi 8 černochů, až si my dožereme, abychom mohli vyrazit směr Wallilabou . Nejdřív nám ten organizující černoch říkal, ať jsme úplně v klidu, pak bylo vidět, že je už trochu nervózní a říká nám, ať si jídlo vezmeme klidně s sebou do busu. Věděli jsme, že to je opravdu blbost, ale Standa to přecijen zkouší a polévku dojídá jen díky tomu, že se cestou zasekneme v zatáčce, kde se snaží projet dlouhý kamion vozící kontejnery. Jinak se řidič očividně snaží dohnat skluz, který nastal díky našemu jídlu a nebo takhle možná jezdi běžně, ale ta jízda je vážně masakr!
Oni tady auta vůbec mají zvláštní postavení – nemají vůbec žádné omezení, musí projít technickou kontrolou, ale jediné, co pro to musí splňovat je to, že jim funguje klakson. Troubí před každou zatáčkou a taky když se s někým zdraví, takže troubí téměř nepřetržitě. Rychlost je omezená jen na to, kolik daný vehicle zvládne jet. A že některým to sakra sviští! Psi, kozy, krávy, ale i děti tu nemají žádné slitování – prostě kdo uhne uhne, kdo neuhne, má smůlu. Je to problém každého z nich… My dost trpíme, zavíráme oči, klejeme a nechápeme, ale oni tu prostě takhle žijí a očividně jim to dokonale funguje.
Trasu Kingstown-Wallilabou zvládáme v rekordním čase – i se všemi nástupy a výstupy za 33 minut. Lehce nazelenalí vystupujeme i s krabicí s nákupem a rovnou míříme k Jaroslavovi, kde už je hodnou chvíli kapitán Honza a objednáváme Rumpunch. Koneckonců musíme dohnat včerejšek, kdy jsme všichni vytuhli a po dvou džbánech Rumpunche na palubě jsme zalezli do kajut a chrněli až do rána. Tak jsme mu to museli vynahradit, když už byl na nás tak natěšený. Přes den u něj Rumpunch z 84,5% rumíku chutná snad ještě lépe, než večer.. K tomu dostaneme mísu Pop-cornu, která v nás mizí rychlostí blesku. Také konečně píšeme vzkaz do knihy hostů a necháváme tu i osobní vzkaz pro Honzíka Koubu a všichni doufáme, že si ho tu někdy společně s ním opět přečteme!
Vyjíždíme. Někteří z nás (Míra, Standa a já) sebou jdem plácnout na příď s vidinou kvalitního odpočinku. Ovšem po chvilce přichází slejvák, veliké vlny a jízda na obě plachty začíná být dosti dobrodružná. Držíme se čeho se dá a lítáme ze strany na stranu, vlny nám jdou přes záda a všem se nám to dost líbí! Po chvilce je nám ale pěkná kosa, a tak raději jdem k ostatním dozadu ke kormidlu. Marťa se opět chopil řízení a celkem mu to i jde, občas raději zasahuje Honza. Chvílema mám pocit, že se určitě musíme převrátit na stranu, jsme total naklonění a frčíme o sto šest. Je to nádherný adrenalin. Kocháme se rychlostí, větrem, vlnama a najednou zjišťujeme, že máme společnost. Okolo lodi skáčou delfíni a hodnou chvíli nás doprovází. Nádhera…
Přijíždíme k Bequii a urychleně skáčem na Dingy a jedeme koupit rum. Rumpunch nám chutná, máme dobře rozjeto a už není. Naštěstí hned v prvním krámku pochodíme a po dobré véče – špagetách sedíme, popíjíme a povídáme..
Dobrou noc!
P.S.: Fota zase dodám, není čas, nálada a síla!
Den 11 - sobota 20.10.
Dnešní deník píšu se zpožděním, jelikož toho dne bylo toliko zážitků, že jsem tomu musela dát čas a trochu to vstřebat.
Nejhlubší zážitek byl hned po ránu, když Karel musel napravit škody, které napáchal položením svého mníka. Již po příjezdu na loď jsme byli kapitánem řádně poučeni, že trubky od wc nejsou příliš široké a že není dobré tam vhazovat větší množství toal. Papíru či jiné předměty. Vzhledem k tomu, že Karel veřejně hlásil jakých rozměrů bývá jeho stolice, měl mít rovnou striktní zákaz lodní wc používat. Nicméně používal a ucpal… Věděli jsme to již večer, ale ráno moudřejší večera, a tak posilněn ranní kávou se vydává s brýlemi a šnorchlem prošťouchnout vývod odpadních vod. Zbytek posádky se poměrně dobře baví, všichni mu ale fandíme. Po delších peripetiích a složitějších akcích se tato mise povedla a mník včetně ubrousků byl odstraněn. HURÁÁÁ!!!
Konečně se můžeme sbalit a vyrazit někam na výlet. Dnešní den je v plánu prohlídka želví farmy na ostrově Bequia. Shodujeme se, že 6 km po asfaltové cestě tam i zpět se nám jít nechce, tak ve městě stopujeme vyhlídkové taxi (se sedačkama na korbě, ale oproti taxi, kterým jsme jeli na sopku je to opravdu megaluxusní limuzína) a jedem na farmu. Zaplatili jsme 40 E.C. za odvoz, aby nám majitel farmy řekl, že je sobota a má zavřeno. Když ale přijíždí třetí auto plné turistů, tak si želví děda přeci jen spočítá, že relax chvilku počká a 10 E.C. na hlavu není tak zlé, když už je tu asi 16 lidí. Odemkne tedy dveře a to je vše, co pro těch 160 E.C. udělá! J Želví farma skýtá asi 8 nádrží, ve kterých jsou různé druhy želv, nejvíc je tu miminek. Prohlídnuto to máme asi za 5 minut, ale za ty prachy tam stojíme trochu dýl, aby to bylo rentabilní!!
Pomalu se vydáme na zpáteční cestu, kterou máme v plánu jít pěšky. Aspoň nějaký pohyb – vždyť kromě výběhu na sopku se tu beztak jen flákáme… Došli jsme k plážičce, u které bylo pár opuštěných domků. Usazujeme se na zahradě jednoho z nich a je nám tu moc dobře. Víceméně jsme tu zahradu obsadili! Po chvilce zjišťujeme, že i ten barák je otevřený a je v něm pro nás spousta pokladů. Jejich využití bylo pestré a různorodé – vytvořili jsme si žebřík na palmu, díky kterému jsme sházeli asi 16 kokosů, našli propriety pro umělecké aranžmá na focení a užili si tam spoustu legrace. Ověšeni kokosama těžkýma jako kráva se po pár hodinách zábavy vydáváme dál směrem k přístavu. Většina z nás stále zvažuje, zda má cenu se s tím nákladem tahat, když na trhu si už vyloupaný kokos můžeme koupit za 1 E.C. (cca 7,- Kč), ale Míra má jasno: tyhle jsme si uloupili, uloupali, oloupali, tak jsou prostě NAŠE a musíme je odnést. Jelikož je to opravdu tíha, stopujeme první auto a i zpět si vezeme prdel do přístavu za 20 E.C. – to jsou ve finále dražší, než z tržiště!
NÁMI VYTVOŘENÝ LUXUSNÍ ŽEBŘÍK AŽ NAHORU KE KOKOSÁKŮM
ARANŽMÁ PRO UMĚLECKÉ FOTKY. KAŽDÝ MÁME NĚJAKOU...
Cca v 15 hod jsme se vrátili na loď a poprosili Honzu, zda by nám nepřejel kousíček dál, za skalní útes, kde je hezčí šnorchlování a žádné lodě. Jako vždy rád a rychle vyhoví a po kraťoučkém přejezdu nastává opět osobní program a volná zábava. Tudíž Péťa naprosto osobně a volně musí jít šnorchlovat a já rybařit. Ale nás to přeci bavííí!!!!
Chytáme prozměnu velký kulas, jen z posledního zoufalého pokusu na přídi je jeden úspěch – malý Karnásek!
Po připlutí zpět do přístavu se rychle dáváme do kupy a vyrážíme do vnitrozemí do baru Honzovýho kamaráda Majkla. Jako dopravu volíme opět místní busík a je to ještě větší zážitek, než cesta do Kingstownu. Znovu obdivujeme jejich propracovanou logistiku, kde jeden človíček vládne celému busíku a organizuje, kdo si kam sedne, když přistupují další pasažéři a má to hodně dobře zmáknutý. Dnes je nás v tom vozítku už 20. Honza říká, že nejvíc zatím zažil 27! To si moc nedovedeme představit, ale je fakt, že zde je všechno možné…
Majkl je Čech, který tu žije asi 8 let, oženil se tu, postavil barák a otevřel bar, do kterého jezdí nejen Češi, ale chodí i černoši. Během pár chvil poznáváme, že má všechno hodně na háku a dozvídáme se od něj spoustu důležitých a zajímavých věcí. Například věděl jste někdo, že černoška ve znamení Lva nepotřebuje sex, ale potrpí si na předehru, orální hrátky (ovšem pouze jednostranně) apod.? Tak taková Majkla třeba vůbec nebavila a rychle to s ní ukončil. Pak jsme si ještě poslechli potenciály vodnáře, panny a býka, se kterou žije teď a vypadá poměrně spokojeně. Pak už nám popisoval méně důležité a téměř nezajímavé věci jako třeba jak se vyrábí kokosový olej, očuchali olej z velryby apod. O velrybách jsme toho taky slyšeli poměrně dost, jelikož ostrov Bequia je jediný, který má povoleno chytit ročně 3 velryby. Bývá to většinou v dubnu a je to zážitek pro všechny obyvatele ostrova. Za 450g (1 pound) masa a tuku se platí 6 E.C. (42,- Kč). Také jsme tu potkali kapitána Jirku, který si před 7 lety koupil loď a odjel na dovolenou do Karibiku a už tu zůstal. Je tu jen se svojí milenkou Milenkou a vypadají moc spokojeně. Dovedete si to někdo představit?? 6 let, 12 měsíců, 52 týdnů, 7 dní, 24 hodin – pořád na jedné malé lodi s jedním člověkem?? Obdivuhodný pár!!!!!
Majkl má teda všechno hodně dobře zmáknutý, ale logistika jeho baru moc nefunguje. DOŠEL RUMPUNCH! Tak to na to tady kašlem a velíme odjezd. Na lodi si ještě uděláme náš tradiční džbáneček a bohatší o mnoho mouder a s životem prodlouženým o pár let díky smíchu jdeme spokojení spinkat.
Den 12 - neděle 21. 10.
Nedělní ráno jako stvořené k tomu si malinko přispat. Jediné ranní ptáče z posádky je dnes Marťa, který si před 7 hodinou ranní jde zaplavat. Ostatní se pomalu probouzejí z komatu a po snídani hned vyrážíme zas o ostrov dál. Opouštíme Bequii a máme namířeno k ostrovu Mayreau. Na palubě opět volná zábava, polovina z nás zaujímá polohy ležmo kdekoliv na přídi a zbytek sedí vzadu u kormidla a klábosí. Víceméně se parta rozdělila na tlachače o čemkoliv (Míra, Péťa, Standa a já) a tlachače ajťáky (Karlos, Marťa, Honza a Jirka). Plavbu si užíváme, pohodička, akorát vítr, jedeme v průměru 7,5 uzlu, příjemně to houpá a slunce paří. Míjíme vrak a chceme znát ten krutý příběh, jak ta loď v tý hrozný tropický bouři a hurikánech ztroskotala, kolik lidí zemřelo, kolik se zachránilo a jediné, co se k tomu dozvídáme je, že je to pojistný podvod. Ach jo, taková nuda!
Kolem poledne jsme přijeli na místo, proběhlo i trochu adrenalinu při kotvení, kdy Martin spustil kotvu ještě za jízdy v domnění, že UŽ je ten správný čas a to rozhodně nebyl. Poprvé jsme slyšeli Honzu klít a mluvit sprostě. ZAPLAŤPÁNBŮH se nic nestalo. To bychom měli solidně vyděláno…
Ostrov Mayreau a zátoka, ve které kotvíme je další kýčovitou pláží, šikmé palmy, bílý písek, z druhé strany pláže návětrná strana s vlnami. Po lehkém obídku – ovocném salátku – vyrážíme na pláž, první cesta vede do baru na pívo. Celé odpoledne jsme proflákali, opět si každý šel po svém. Všichni jsme alespoň chvilku strávili s ksichtíky pod hladinou a zkoumali, co skrývá místní dno, ale je to nuda – na to, co jsme měli možnost vidět doposud tu vlastně skoro nic není! (ve srovnání s mořem třeba v Chorvatsku je to ale neskutečná nádhera). Karel s Honzou naložili na Dingy pruty a s maximální sebedůvěrou jedou chytit ryby! Dnes už to prostě MUSÍ vyjít! Vrací se po hooodně dlouhé době a nějaký malý úlovek vezou, večeře bude!
Kluci ještě plní resty z předešlého dne, odváží naše poctivě uloupené kokosy na pláž a tam je všechny vyloupávají. Dělají to až do setmění a přijíždějí totálně zeštípaní od komárů. Překvapivě na to, že kotvíme Lady Blue asi 100 m od pláže, tak na loď už komáři tolik nejdou. NAŠTĚSTÍ!!!
Kája dnes vařil – rybičky zapečené se zeleninou, ale jíme na dvě etapy – Míra s Marťou a Jirkou vyrazili na noční ponor, abychom i zítra měli nějakou dobrůtku k večeři. A jsou veeelmi úspěšní! Ulovili například černošského kapra, jak jsme usoudili s Péťou - dle jeho tvaru těla a velikosti držky! Ještě jedou pro další várku!
Po jejich návratu máme naplánovanou návštěvu černošské party, která je v počátcích naproti na pláži. Tak „JAMAN“ a Rumpunchi zdar!
DODATEK K NEDĚLI: Na černošskou party k Black boyovi jsme vyrazili hrdinně všichni kromě Péti, která asi tak trochu věděla, co dělá. Míra s Martinem unaveni po nočním lovu to vzdali a opustili nás po sléze. My ostatní přesto, že jsme před odchodem z lodi byli zralí jít do hajan a sotva jsme drželi oči otevřené, jsme zabojovali a vypili pěknou řádku piv a Rumpunchů. A vzhledem k tomu, že bylo dost rumu, ale málo limonády, byly ty Rumpunche extra výživné! Od Black boye jsme se opět dozvěděli spoustu zajímavých mouder, ale zas ne nic moc nového. Třeba že Marihuana je zázračná, a proto on se ráno probudí a dá Marihuanu. Vstane z postele, vyčistí zuby (které mimochodem nemá ) a dá Marihuanu, vyleze z baráku, dá Marihuanu. Než se nasvačí, dá Marihuanu. K obědu má Marihuanu, po obědě před siestou má Marihuanu. Po siestě musí být Marihuana, k odpolední svačině má Marihuanu. Když má chuť, dá si třeba klidně i jen tak Marihuanu. No a o večeři a večerní pařbě asi zbytečno hovořit – jen s námi těch jointů utočil mnoho. Ale je s ním sranda – kolem 1 hodiny ranní nám začíná vyprávět o Bohu a je to velmi poučné.
Kolem 2. hodiny ranní už jsme zaplnili celý stůl vypitými lahvemi a dohodli se, že je čas odjet. Dojeli jsme na loď a osvítil nás úžasný nápad – co takhle pozvat se ke kapitánovi Jirkovi (kterého jsme poznali den předtím u Majkla) na Rumpunch? Ještě jsme to ani nedořekli a kapitán Honza už sedí v nastartovaném Dingy a křičí, že JEDEEEM! On je vážně pro každou špatnost, kterou my blbouni vymyslíme! J Jirka je dost překvapen, né úplně příjemně, ale po chvilce sesumíruje všechny své herecké schopnosti a vypadá to, že nás rád vidí. Sedíme tam asi hodinu, posloucháme o Jiřího obchodních zkušenostech, výhrách i prohrách a uvědomujeme si, že je asi čas jít spát. Děkujeme milence Milence i Jirkovi za vřelé přijetí, bereme si svůj džbánek, který jsme si s sebou dovezli na Rumpunch a odjíždíme na Lady Blue spát. Cca ve 3 hodiny ráno uleháme a vlny se nám zdají být asi tak o 2 metry vyšší, než skutečně jsou. Na lodi se pěkně blbě uzemňuje, aby se vám nemotala hlava!
Den 13 - pondělí 22. 10.
MOC RUMPUNCHŮ!!!
Ráno vstáváme krapet později, než obvykle – cca v 9 hod. Je vedro a to při kocovinovém stavu moc nepomáhá. První cesta většiny z nás vede rovnou do moře, ale 29 st.voda zase až tak neosvěží… Po snídani, kterou např. já do sebe soukám s velkými problémy se vypravujeme a vydáváme se na slíbenou procházku kolem ostrova s vyhlídkou na okolní ostrůvky, především Tobago Cays. Honza říká, že ta cesta je v pohodě, ale je tam jeden hodně hnusný kopec. A když i Honza řekne, že je něco dlouhé a vysoké, tak je to SAKRA dlouhé a vysoké. Vzpomeňme na jeho pohodovou vzdálenost k vodopádům čítajíc 100m, což sice byla pravdivá vzdálenost, ale museli jsme to lézt po skále nahoru!
Takže psychicky připravení, pozitivně naladěni vycházíme. Je neskutečný vedro, slunce pálí a žízeň je veliká! První část cesty vede po pláži, jdeme střídavě mořem a po skalách. Chvílema se tázavě koukáme na Honzu, jestli jako myslel vážně, že se to na pohodu zmákne v pantoflích, když šplháme na skálu a zase z ní slézáme dolů, pak jdeme po pás ve vodě, pak se zase vyhýbáme kaktusům a lezem na kameny, ale Jenda slibuje, že to bude lepší.
KRKOLOMNÁ,ALE KRÁSNÁ CESTA
S NÁDHERNÝMI VÝHLEDY
Jestli lepší, toť otázka… Přicházíme na asfaltovou cestu, před námi prudce stoupající silnice a my s úsměvy na tvářích vyrážíme hore. V půlce kopce, kdy je za námi mokrá stopa od kapajícího potu jsme ukecali zastávku v místním baru. Pivo a VODU. Vodu naléváme hlavně pejskům, kteří nás celou cestu doprovázejí, na což černoši koukají tak nechápavě, jako kdyby jim někdo zakázal hulit ganžu! Když jsme se všichni napojili, požádali jsme o účet. Chvilku to trvalo, jelikož černoch zasedl ke stolu a narýsoval úhledný účet s vypsanými prodanými položkami, neopomněl samozřejmě 10% tuzér a účtenku obsahující i řádné rozloučení, adresu, telefon a stránky na Facebooku nám s úsměvem předává.
KRÁSNÝ BAREVNÝ BAŘÍČEK
Jde se dál. Druhá polovina kopce nám po pivku utekla a přicházíme na vyhlídku. Kocháme se místním kotelíkem, studujeme mapku ostrovů a shrnujeme trasu, kterou jsme doposud absolvovali na Lady Blue a fotíme nádherná panoramata ostrovů, rezervace kolem Tobago Cays a azurové moře.
Cestou z kopce jsme sledovali obří katamarány a další lodě, které parkují také v zátoce Mayerau a těšíme se na koupačku. Po příchodu na pláž opět navštívíme místní baříček, cestou máváme na Black boye, který nás pochopitelně velmi srdečně zdraví, uděláme pár kýčovitých fotek na šikmé palmě, u které jsme chtěli pořídit i společné foto, ale Míra už půl dne nešnorchloval, a tak má veliký absťák, tudíž narychlo vyrážíme směr Union s malou zastávkou na šnorchling.
"NAŠE" ŠIKMÁ PALMA (S Marťou jsme na ní trénovali i Hříšný tanec )
Večer jsme přijeli k Union Island a rovnou kotvíme co nejblíž k Happy Islandu, kam se moc těšíme na kámoše Johna, na jehož ostrůvku z mušlí se nám již minulý týden velmi dobře dařilo zapařit. Po výborné večeři, ke které jsme měli grilované ryby, co ulovil Míra s Marťou, grilovaný kokos a jiné mňaminky, sedáme na Dingy a jedem. Jen Míra s Marťou odpočívají a připravují se na noční ponor. U Johna paří postarší Amíci, kteří nás velmi baví a máme je místo kina. Ožralé dámy se s námi dávají do řeči a sotva u toho stojí, ale my taktně děláme, že jsou úplně v poho. Po chvíli odcházejí, některým musíme pomoci do člunu a po jejich odrazu od mola se sázíme, zda vůbec budou schopni najít svůj katamarán! J (výsledek nevíme, ale nikdo o nezvěstných nic neříkal, tak asi našli)…
Zůstali jsme u Johna sami a vůbec nám to neva – po pár Rumpunchích se Honza ujímá mikrofonu a začíná s animací večera, po chvíli přebírá mikrofon Kája, za bar se hrnu i já a bavíme se nejen na účet černé gazelky, která tu chodí jen zabalená v ručníku a řeší neshody se svým partnerem. Stále sledujeme moře a hledáme světlo kluků a když vidíme, že se přiblížili zpět k lodi, jedem pro ně, ať si s náma taky dají. Jsou ale dost unavení, a tak po chvilce jedou zpět spát. Kája po několika Rumpunchích a pár potáhnutích té dobré rostlinky hází čelíčko a za chvilku usoudíme, že je čas odjet. Honza opět hůř artikuluje, já se opět tlemím úplně všemu, Karel je dost vláčnej a Jirka vše podle dokumentuje.. to zas bude materiál!
Den 14 - úterý 23. 10.
KOCOVINA PO MOC RUMPUNCHÍCH!!!
Noc je pro mě jedna z nejtěžších, kterou jsem tu zažila. Poměrně dost to houpalo a já během noci lituju, že jsem si před spaním nevzala Kinedryl. Dokonce budím v 5 ráno Karla, aby mi ho podal. Takže moje obavy, že budu trpět mořskou nemocí se přecijen vyplnily. Jen k tomu bylo potřeba vypít asi půl hektolitru Rumpunche! :-D
Ráno bylo krušné i pro Honzu, který musel vstávat brzy, aby nás jel oddeklarovat z Grenadin, abychom mohli vyrazit směr Grenada. Vyrážíme brzy, cesta bude dlouhá. Cestou většina z nás chrní – Standa dokonce po celou dobu plavby je zalezlý v kajutě a spí tam, Jirka to zalomil vzadu a já na přídi. Aspoň nachytám nějaký bronz.. J (než začalo pršet teda…)
Po půl dni plavby jsme přijeli do Mariny Port Louis, kde jsme se před 2 týdny nalodili. Joo, to byla nálada malinko veselejší. Fotíme si nádherné obří jachty..
KATAMARÁN SOULOŽÍCÍ S LODÍ
Vyrazili jsme do města na procházku s vidinou pivka v baru, ale bar jsme žádný nepotkali. Prošli jsme město St. Georges, navštívili místní pevnost, ovšem jen zvenku, jelikož uvnitř očividně už neprovází L Výhledy na město, přístav i moře jsou krásné, město oproti všemu, co jsme doposud viděli poměrně civilizované a hlavně je tu dost živo. Po příjemné procházce se usazujeme v restauraci na pobřeží s výhledem na port a dáváme si takovou rozlučkovou véču. Je nám smutno, hrozně to uteklo, ale víme, že tohle je poslední společný večer. Dáme ještě pár Rumpunchů v baru v Marině, kde celá naše mise RUMPUNCH začala, tak tu pěkně i skončí. Většina z nás už ale Rumpunch nějak nemůže ani cítít, a tak zkoušíme jiné dobroty, jako např. Daiquiri, Piňa Colada, Tequila Sunrise… Jediní odvážní jedinci jsou Míra a Kája, kteří do Rumpunchů jdou. Karel ale zmáknul jen jeden – tím také překročil svůj limit.
St. GEORGES PŘI ZÁPADU SLUNCE
Máme sbaleno a jdeme spát. Vzduch se moc nehýbe, v marině to nehoupe, tak snad se dobře vyspíme.
Den 15 - středa 24. 10.
Ráno v 8:30 na nás čeká taxikář Peter, který je připraven nás provézt po Grenadě a ukázat nám zajímavosti tohoto ostrova. Opět je dost vedro, a tak je nám v autě vlastně dobře. Kromě Míry, který stejně jako první den, tak i ten včerejší – pro nás poslední – to s Rumpunchi trochu přehnal (teda měl jen 4, ale prý to je na něj až dost) a není mu nejlépe. Celé dopoledne opakuje, že nechápe, jak jsme to mohli pít každý večer!
CHLAPSKÁ ROZPRAVA S OPIČÁKEM
HOLČIČÍ ROZPRAVA S OPIČKOU
První cesta vede ke Grenadským vodopádům. Pěkné, ale po tom, co jsme viděli vodopády na St.Vincentu, nás nijak extra neoslovují.. Pak pokračujeme do Národního parku s výhledem na jezero, mazlíme se s opičkama, třeba Míra má opici už od rána, my si jí půjčujeme jen na chvilku tady.. J Další cíl je Rum Destillery. Už při příjezdu míjíme kopce odpadu cukrové třtiny. Prohlídka palírny je velmi zajímavá, smrad ještě zajímavější a nejzajímavější je závěr, kdy každý z nás dostává panáka 75% rumu a jako bonus ještě panáka slabšího, 65% rumu. Je mi blbě, hodit do sebe tohle a vyjít na to sluníčko je vražedná kombinace. Rum hřeje tak, že mám pocit, že v kombinaci se sluncem shořím, ale všichni děláme, jakože nic a s křečovitými úsměvy usedáme zpět do auta a prosíme Petera, ať nás hodí někam, kde se dobře a tradičně Karibsky najíme. Zastavujeme u maličké hospůdky, že prý tu dobře a levně vaří. Nekecá, pochutnáváme si na místní kuchyni, přežíráme se a už je čas jet zpět do Mariny.
VODOPÁD
PALÍRNA
Další smutná událost!
Pro nadměrnou spotřebu alkoholu a dalších místních plodin a dále pro opakované neplnění svých úkolů a nerespektování rozkazů našeho kapitána byli tři členové posádky vyloučeni z další plavby. Dokončení společné mise je nyní pouze na Pétě, Mírovi, Jirkovi a Martinovi. 
POSLEDNÍ SPOLEČNÉ FOTO
Den 16 - čtvrtek 25. 10.
CESTA - deník vyhoštěné části posádky:
Cesta byla delší, o to však náročnější. Let přes oceán ještě jakžtakž utekl, odlétali jsme v 18:20 Karibského času, do Londýna jsme přilétli po 9.hodině ranní Londýnského času. Měli jsme 9 hodin časovou prodlevu, a tak jsme se rozhodli uschovat zavazadla a projít, teda spíš proběhnout si, Londýn. Procházka příjemná, město pěkné, ale už se přecijen těšíme domů. Ve 22hod Pražského času dosedáme a konečně se setkáváme i s Honzíkem, který pro nás přijel na letiště. Opět zpětně litujeme, že nemohl být s námi celou dobu, ale cestou v autě si slibujeme, že si to určitě zopakujeme, i s ním!!!!!
Jsme doma, zvykáme si na usnutí na posteli, která nehoupe, oblékáme několik vrstev oblečení, jelikož je opravdu zima. Bude trochu opruz jezdit do hospody autem a chodit tam v botech místo toho dojet až do hospody lodí a vejít jen tak bosky, ale aspoň se budeme mít na co těšit na příští misi RUMPUNCH 2! St. Martene - TĚŠ SE!!!